nečti to

my to taky neměly psát

My.
Dřív jsme nebyly.
Teď jsme.

začalo to jako past na dceru

Přihlásila jsem ji na kurz korálkování. Po pěti minutách utíkala. Zbyl nám pytlík korálků, trauma a touha něco přepilovat.

materiál nám nerozkazuje

Zkoušely jsme všechno. Fimo. Kov. Dřevo. Nudu. Jednou jsme chtěly barvit dřevo. Místo toho jsme obarvily psa. To byl náš první pokus o patinu.

pak přišla pila
změna taky

Sutnarka. Kurz. Smrad. Hořák. Pochyby. A pak... pak už jsme se do toho zamotaly jak řetízek do dredů.

vyrábíme šperky objekty
omylem
záměrně

Každý kus je jako dítě neplánované lásky mezi kovem a momentálním stavem mysli. Možná si ho někdo koupí. Možná si ho vezme věčnost. Nám je to jedno. My jen děláme. Dokud to jde. A když to nejde, děláme taky.

dílna =
chrám
skladiště
hrobka nápadů

Jsou tam nástroje. Jsou tam myšlenky. Je tam pes a kočky, kteří ví, že tohle už není normální. A mezi tím vším – kleště, které si žijí vlastním životem. Jednou si vzaly den volna. Od té doby jim vykáme.

tohle je AOoo o

Ale Opravdu opravdu opravdu  odvaha

Nebo taky:
Až Odtud odejdete opravdu  okouzleni

kdo

Ema a Petra.
Dvě hlavy. Čtyři ruce. Jeden chaos. V dílně to občas bouchá. A my to nejsme.

[Tento text vznikl pod tlakem. A plamenem. A za zvuku syčení z rohu dílny, kde by nic syčet nemělo.]