Symfonie pro jednohubku Když Kočka spolkne Měsíc,lednička dostane škytavkua v kapsách Absolutna praská rádiový signál.Zahraj na sklenici vody,pohlédni do Zrcadla – a uvidíš ji.Je jen jedna.Taky Tě vidí.Natáhni ruku a vezmi ji.Jinak zmizí. Asi. Napustit sklenici?
Bylo. Nebylo. Některé se jen mihly eshopem a zmizely. Jiné se nikdy neukázaly. Nebo jen letmo v průjezdu za Čajovým šálkem.Některé se vypařily dřív, než stihlo Absolutno zívnout.Ale některé tu ještě jsou. Možná. Chceš je vidět?Vejdi. Ale tiše… Bylo Nebylo
Vypěstováno na okraji mapy Sbíráme mech, bloudíme v křoví, tavíme v peci, která zpívá jménem našich babiček. Někdy i bez rukavic. Někdy se šponou v oku.
Leštění až za hrob Unavil se. Patina si postavila hlavu a odmítla konstruktivní diskuzi nad šálkem kávy. Nevadí. To je život. Ještě nekončí.Pošli ho zpět. Kdykoli. Domluvíme mu a vrátíme krotkého jako beránka. S vatou v nozdrech a trochou vosku na kopytech.Jen tak. Protože výchova je v záruce. Doživotní.
S nulovou tolerancí a bez dechu přichází sám Nečekal, až ho nuly obestoupí. Spěšně opustil sklad. Zahlédly ho. Chtěly ho chytit. Nedal se. Křičel: „Jsem zdarma! Jsem zdarma!“ Možná se staví v knihovně. Ale přijde.
Tady mělo být něco důležitého Ale mezitím se otočil Měsíc a snědla ho Kočka. Teď je tu jen ticho. Slyšíte klepání? Možná chyba v systému.
[AO… OO… …O?] Vítej.Tady se nehledá. Tady se děje.Prsteny tu odmítají tvar.Náušnice nečekají.Brože neumí mlčet.Náhrdelníky se tváří nenápadně, ale mají tlustou složku.Na dosah jsou jen dveře. Zbytek polkl čas.Otevři, nebo odejdi. Klikni, nebo ne.Ať uděláš cokoli, něco se stane . . .
Tichý kov O kovu, co umí šeptat v jazyce, kterému nerozumíš.Ocel se kaboní. Stříbro si brumlá pod vousy: „Prý neškráne. jenom hladí.“Uši to ví. Vyzvonily to rudému obru. A ten s ním teď látuje ponožky. CO JE TO?